1. září – den 52., hausbót

V 5:30 řinčí budík. Vyskočit jako leklá rybička, v rozespalosti učesat zuby a vyčistit vlasy, nazout triko a čekat. V noci jsem měl noční můru, že ještě ve tři byly holky vzhůru a drbaly, kdo s kým v Manipalu by se k sobě hodil. Podle toho, jak se jim ráno chtělo vstávat, to možná sen nebyl.
Rikšami na nádraží. Indie je při rozednění taková jiná. Divně klidná a liduprázdná, jen muslimy svolávají do mešity lampionem. Zkotrolovat seznam pasažérů, zjistit, že jsem v celém vlaku druhý nejmladší (po desetileté holčičce) a na nástupišti diskutovat, jaká máme nejhorší slova v jednotlivých jazycích (za češtinu vítězí vstávat). Ve vlaku je to jak v letadle. Úzká ulička, na každé straně tři sedačky bez místa na nohy, skládací stoleček, malé okénko a ke koupi jízdenky potřebujete kopii pasu. Jen větráky u stropu myslím v aeroplánu nebývají.

V Allepi na snídani, vrátit se na nádraží koupit jízdenky domů na druhý den (prodávají je jen od deseti do osmi večer na základě předem vyplněného papíru a lze je koupit nejdříve den předem). Rikšou do přístaviště hausbótů, prohlídnout velký, pak malý a pak hezký. Bereme ten hezký, ptám se na pivo a smlouváme cenu. Za celodenní výlet pro sedm osob včetně jídla stáhneme cenu na 12 250,-. Jenže Němci nemají s sebou dost hotovosti a tak se musí někdo vypravit do bankomatu. Majitel lodi mě nakládá na skůtr. U prvního bankomatu zjišťuju, proč občas nevydávají peníze – právě se na něm restartoval windows 98. U druhého chybí elektřina a až třetí vyplyvává dvacet tisíc rupií. Zpět u lodi se mi mladík omlouvá, že sehnali jen dvanáct piv (byla neděle, takže státní obchody s chlastem zavřené a tak museli vybrakovat ledničky ostatních hausbótů). No co se dá dělat.

Začala nuda. Loď se pomalu vleče úzkými kanály kolem nekonečných rýžových polí, sem tam zatroubí na projíždějící lodní autobus (vodobus?). Po hodině hledám, do čeho bych štouchnul. Polévání spících vodou mě omrzelo a zvažuju skok přes palubu. Naštěstí oběd – tradiční keralský. Vypadá úplně stejně jako ve školní jídelně v Manipalu, jen smažená piraňa je navíc. Zdlábneme to a nuda (ostatní to nazývají relax) pokračuje. Ani mávání kolem jednoucích Indiánů, kteří jsou z bělochů víc nadšení, než my z opic, mě nezvrušuje a ptám se kapitána, zda hausbót můžu řídit. No problem. Upilotovat těch třicet tun není žádná sranda. Nic jako jízda rovně neexistuje, furt přetáčíte kormidlo z jedné strany na druhou a když už jakž takž jedete rovně, foukne vítr a můžete začít odznova. Navíc sedíte na přídi a kormidlo je dvacet metrů za vámi, takže nemáte šajn, jak se zrovna loď stáčí a ke všemu děsná setrvačnost ve všech pohybech. Po přejetí tří kokosů, dvou palem a vzkazu v lahvi přenechávám práci profesionálovi.
Zastavujeme, že si můžeme pronajmout kánoe a podívat se malým kanálem do vesničky. Plánuji závody a eskymáka. Za dvě stovky na osobu nedostáváme jen lodičku, ale i starého dědu s pádlem. Ten na naší kocábce se navíc dost fláká, takže veškerou práci musí odřít háček František (a navíc eskymáka neumí). Po odstrčení od břehu fotit prvního hada, vyhnout se větším lodím (najednou mi to troubení přijde užitečné) a hrnout se kanálem mezi domečky.

Ještě chvilku pokračujeme hausbótem a před setměním kotvíme. Krátká procházka do vesnice, večeře a boj s muškami. Komáry odpálkoval repelent, ale mušky se vesele zamotávají do vlasů a chlupů a těch osm ještěrek na stropě řádně hoduje. Indián se diví, že si dávám druhé pivo před večeří, která je opět vynikající. Michael usedá s lahváčem do křesílka a prohlašuje, že jsme včera ve vlaku umřeli, protože si připadá jako v nebi. Má pravdu. Za v přepočtu šest stovek na osobu máte tři jídla, servis kapitána, kuchaře a odstrkávače, noc v nejkrásnějším pokoji, který jsem v Indii viděl a to celé na lodi plující kouzelnou krajinou vodních kanálů.