2. září – den 53., trajekt v Kochi

V osm mě probouzí paprsky odrážející se od vodní hladiny pokryté lekníny, kterou čeří jen rybáři v drobných kánoích. Rozmžourat oči, zdlabat snídani (ve všem je kokos) a po hodině se s hausbótem loučíme. Rikšami do města, jenže všechny autobusy jsou plné a tak přijímáme nabídku a do Kochi vzdáleného přes padesát kilometrů jedeme rikšami. Hned u prvního chrámu (kde měli nahý sochy, ale kamasutra to nebyla) si chtě nechtě musím vyfotit oba řidiče i spzetku. Sami mě k tomu nabádají, že prý kdyby nám zdrhli s batohy, tak alespoň máme co ukázat policii. To mě víc znervóznilo než uklidnilo a radši si pas strkám do kapsy.
Po cestě do Kochi míjíme místo hákových křížů srpy a kladiva, křížové cesty před kostelem zasazené do mušlí a slona vezoucího se na dodávce jako reklamní poutač. Vezmou nás na tajnou pláž, o které ví jen místní. Kýčovitě krásná, široký pruh světlého písku, palmy, rybáři a klidné relativně čisté moře. Za pár let to všechno zaplaví hotely, pokud to tu stejně jako před deseti lety nesmete tsunami. Navštěvujeme i malou katedrálu, která je podle řidiče úplně jako v Evropě. No přeci jen pár rozdílů by inspektror TV Nova odhalil. Chybějí lavice (nevím zda sedí na zemi nebo je tak narváno, že stojí namačkáni na sebe), oltář je chudý a pro jistotu jsou na něm dva různí Ježíšové, výzdobou se označují na zeleno natřené nosníky a postranní oltář je omotán led diodami. Do všecho ještě hučí tisíc větráků.

Po vydrncání v rikše na oběd do turistické restaurace (pozná se podle toho, že na stole mají připravené nože). Zdlabat krevety, navštívit kostel, chrám a synagogu (pro jistotu všechny tři, aby se nám po cestě domů nic nestalo) a trajektem přes přístav. Čínské rybářské sítě, největší lákadlo města, vyloženě zklamaly.

Večer jdeme na dle průvodce úžasné taneční vystoupení. Za tři stovky jsme si užili jak chlapovi na obličej plácají zelenou a žlutou barvu, pak přišel polonahý chlápek, koulel očima doprava, doleva a pak dělal osmičky. Následně se v sukni objevil ten pomalovanej a jakože tancem předváděl boj s hadem. Bylo to tak zajímavé, že jsem mezitím stihl prostudovat hliníkovou konstrukci střechy a na sousedním přístřešku napočítat 142 tašek. Ani bubeník s knírek co vypadal jak policajt, ani chlápek mlátící do pokličky se nevyrovnali dědečkovi co o sebe cinkal s pukličkama. Nejspíš byl na nějakých drogách páč vypadal, že je totálně nad věcí. Nejlépe využila čas na představení Martina, která se alespoň prospala. Takže za celý den v Kochi byl nejlepším zážitkem půlhodinový přesun trajektem přes přístav za sedm rupií.

Zběsilá honička rikš při cestě na vlak (párkrát jsem si i říkal, že bych radši dojel pozdě, ale živ a zdráv) najít správný vagón, zakšeftovat s místy abychom spali pohromadě a už jen nastavit budíka na šestou ranní, což se nakonec ukázalo zbytečné, protože v 5:55 zabzučelo dítě.

Prodloužený víkend to byl úplně jiný, než ostatní výlety. Plný klidu a relaxu, žádné chvátání od chrámu ke kostelu. Jen ti komáři. Naštěstí malárie má inkubační dobu tři týdny, což vychází až na začátek semestru.