20. července – den 9., slon

Konečně jsem viděl slona! Ale popořadě. Ráno zaspat, letět na snídani a přijít pět minut po zavíračce. Druhá jídelna naštěstí otevřená. Rychle slupnout něco jako české vdolky, zběsile uhánět rikšou a nastoupit do autobusu. Okénka bez skel, narváno, lidi naskakující a vypadávající za jízdy, smrad, to nás nečekalo, místo toho moje první jízda autobusem v Indii byla v klimatizovaném voze s LCD obrazovkami a hrající hudbou. V Udupi při přestupu na další autobus jsem ani nezvládal fotit, jen se vyhýbat autobusům, rikšám, náklaďákům a žebrákům. Jelikož jsme byli skupinka tří kluků a sedmi bílých žen, tak se za námi všichni chlapi dlooouze usmívali. Autobusy nemají žádná pevná stanoviště, nápisy jsou v hindštině, takže jediné vodítko, jak najít ten správný, je poslouchat. Průvodčí vykřikují místo cílové zastávky a lákají právě do jejich autobusu. Když ten je uspokojivě naplněn, vyráží se. Na cestě, kde by se zetor nevyhnul ani s cyklistou bezpečně na centrimetry míjet v plné rychlosti protijedoucí autobusy a náklaďáky.
V Maple míříme po čuchu k pláži (tam, kde to nejméně smrdí). Bohužel most je uzavřen, tak to berem oklikou palmovým hájem. Konečně písek, moře, kokosy, pantofle, pneumatiky, igelit. Jak malé děti všechno vytotit, šáhnout si na vodu, zabořit se nohama do jemného písku s mušlema. Na liduprázdné pláži jen prodavač s nanuky. Moře je tak rozbouřené, že ani nepomýšlíme na cestu na St. Mary Island (stany jsme stejně nesehnali). Vyfotit si sochu Ghándího (asi) a vyrazit zpět. Místní na nás koukají, usmívají se, mávají. Pro děti jsme větší atrakce, než unás cirkus. Pobíhají a pisklavými hlásky pokřikují Namaste (hindsky ahoj). Po cestě na nás zatroubí autobus, zda nechceme svézt do Udupi. Autobus tu prostě jezdí kolem a nabírá lidi, většinou jen přibrzdí (alá Slunce,seno – nezastavujeme, máme zpoždění). Po cestě začíná kapat a lije i celý pobyt v Udupi – alespoň se smyl všechen písek a sůl. Míříme ke Krishna Temple. Vyfotit zákaz fotografování, kouknout na slona přežvykujícího banánový listy, najít vchod do krámu, tam nic nevidět a hurá na oběd. Pod tržištěm bylo slyšet nějaký dobytek, jako by ho vedli na porážku, krávy to určitě nebyly. Že by proto byl ten slon tak smutný?
Všichni hladoví vpadáme do první restaurace, bohužel je vegetariánská a navíc plná. Dochází nám síla, tak se doškrábeme k rikše a rychlostí dva a půl anakondy za minutu se řítíme na Manipal. Během oběda nikdo ani nemluví, jen hltá.
Takže slona už jsem viděl, zbývá se nechat kousnout opicí a mám tady splněno.