Batu Caves

Vstávám normálně v půl desáté. Z ticha hostelu se vyloupnu na rušnou ulici a zahybám doprava s cílem ulovit něco k snědku. Naštěstí narazím na usměvavou babičku a za 11 korun si kupuju něco smaženého.

Mířím na vlak, protože se chci podívat na Batu Caves – chrám v jeskyni. Nádraží najdu, dokonce i lístek si zvládnu koupit, jen dostat se na nástupiště číslo dva mi musí pomoci uklízeč. Vlaky tu vypadají celkem slušně a mají hlášení i v angličtině.

Po nějakých 35 minutách v překlimatizovaném vlaku mě vlhkem a teplem přivítají Batu Caves. Jde o vápencový výstupek v jinak celkem rovinném údolí Klang.

Šplhám po schodech a snažím se nevnímat smrad. Váhám, zda je to od všude přítomných opic, nebo od kanalizace (či její absence). Nakonec se ukazuje, že je to guano – netopýří trus.

Téměř nahoře na schodech je odbočka do temné jeskyně. Netuším, co mě čeká, ale platím vstup. Nafasuju helmu a dostanu instruktáž, ať se nedotýkám žádných jedovatých hmyzáků.

Do ruky mi malajský průvodce dává drobnou svítilnu a už se jde. Světla postupně ubývá, s tím, jak pro změnu přibývá informací o historii a všemožných kreaturách, které tu žijí. Vidět bylo asi toto.

Teplota lehce klesá, ale vlhkost ne. Leje ze mne, jak z konve. Atmosféru situaci dodává neustálé štěbetání netopírů nad našimi hlavami.

Po třičtvrtě hodině jsme konečně venku. Oschnout nelze a tak po schodech pokračuji dál. Otevírá se přede mnou obrovský krasový prostor.

Všude opice, holubi, odpadky a turisti.

Místo mně moc nenadchne a tak alespoň pozoruju Asiaty, jak jsou unešení z opiček, které jim vzápětí kradou vodu a sladkosti.

Seběhnu po schodech dolů, dám si kokos a vracím se k vlaku. Ten mi o 6 sekund ujíždí a tak čekám další tři čtvrtě hodinku.

Zpět v centru KL se už jen najím a mířím na hostel.

Druhý den u té samé babičky opět posnídám, tentokrát nudle.

Let mám až v podvečer, a tak se naposledy procházím čínskou čtvrtí a pár hodin pracuji z kavárny. Pak už jen expresem na letiště a nastoupit let do Thajska.