Ha Giang

Poslední výlet do zátoky Ha Long Bay byl celkem nuda. Akorát jsme dojeli lodí na ostrov, snědli kraba a za 300 Kč si zaplatili celodenní výlet na lodi a strávili ho sluněním se, plaváním mezi medúzami a kajakováním v jeskyních.

Prostě takový běžný víkend, že si ani nezaslouží samostatný příspěvek.

Tento víkend ale vyrážíme opět do hor. Tentokrát do jiných než byla Sapa. Mnozí označují danou oblast jako non-turistic Sapa, tak očekávám rozbité silnice, nepřítomnost angličtiny a podivné pohledy na bělochy.

Vyrážíme podvečerním autobusem. Čeká nás 300 km a odhadem pět hodin cesty. Po 26 minutách už je mi od neustálého kodrcání, zrychlování, brzdění a troubení blbě. Do toho ještě hlavu trhá hlasitá vietnamská hudba. Řešení nastalé situace poskytují až sluchátka a podcast Mladého podnikatele.

Před půlnocí jsme na místě. Ztichlou ulicí docházíme do hotelu. Po spánku posnídáme Bun Cha a půjčujeme motorky. Po několika letech se rozhodnu řídit stroj s manuální převodovkou. Nakonec se to ukazuje jako dobrá volba.

Na imigračním oddělení si vyřizujeme povolení ke vstupu do hor. Je potřeba, jelikož budeme v těsné blízkosti Číny, tak se asi bojí, abychom jim neutekli. Přece jen stále je ve Vietnamu vláda komunistické strany.

Již po 20 kilometrech stoupáme úchvatnými serpentýnami.

Kupujeme jablkohrušku (skutečně ovoce, které chutná a vypadá jako kříženec jablka a hrušky) a užíváme si výhledy.

Pokračujeme v cestě, když v tom mi Míša mizí ze zpětného zrcátka. Motorka jí netáhne. Zkouším to a vypadá to na vadnou baterku nebo alternátor. Rozhodneme se dojet do další vesnice a tam najít opraváře.

Tomu ukážeme, že motorka má problém. Nastartuje, zkouší. Dobere se k baterce. Kouká na motorku zoufaleji než my. Rozhoduji zavolat do půjčovny, ať nám zkusí nějak pomoci. Půjčovna se domlouvá s opravářem, ten dál něco ladí šroubovákem, chvilku kape z motorky benzín, pak zase olej.

Po třetí výměně svíčky stále nic. Voláme do půjčovny a oni, ať zůstaneme na místě, že nám přivezou motorku jinou.

Čekáme. Naštěstí Vietnamci jsou hrozně milí a tak se opravář, ačkoli anglicky neumí ani slovo, s námi pokouší konverzovat. Nabídne nám rýžové víno, jeho žena nám uvaří nudle a oběd zapíjíme čerstvým čajem.

Po tři čtvrtě hodině je nám doručena nová motorka a tak pokračujeme v cestě.

 

 

Ženeme, co to dá, jelikož máme za den ujet 150 km, za 3 hodiny se stmívá a nám jich stále asi 100 zbývá. Cesta je ale úžasná.

Často zastavujeme a kocháme se výhledy.

Začíná pršet, což náš postup ještě zpomaluje a tak den končíme ve městě Yen Minh. Vypijeme sud piva a jdeme brzo spát, abychom zítra vše dohnali.

V půl osmé ráno pokračujeme. Ranní slunce nad horami je úchvatné.

Stoupáme průsmyky a kocháme se. Projíždíme místním trhem, který se prostě koná na hlavní silnici a navštívíme sídlo nějakého opiového magnáta.

Je čas se obrátit na cestu zpět, když v tom slyším, že mi z motorky něco odpadlo. Je to táhlo k zadní brzdě a naštěstí se rozhodlo povolit na parkovišti a ne někde v zatáčce. Okolo stojící přispěchají ochotně na pomoc a kamenem párkrát udeří do zadní brzdy. Pak ukážou, že opravář je 100 metrů tímto směrem. Tlačím motorku a záhy zjišťuji, že 100 vietnamských metrů znamená půl kilometru do pěkného kopce.

Zádumčivý opravář rychle pochopí náš problém a táhlo vyměňuje. Zahajujeme cestu zpět.

Žádný daší problém nás nepotkává a tak stíháme zpět do Ha Giang dorazit těsně po setmění.

Vracíme motorky, přespíme a ráno pokračujeme zase tím houpavým autobusem zpět do Thai Nguyen.