KL

Celá cesta do Kuala Lumpur probíhá krásně, až si říkám, že nebude o čem psát. Nakonec ale je.

Vstávám v půl osmé, zapakuju si svých sedm kil a po vynikajících nudlích s vajíčkem se vydávám na metro. Cesta na letiště v Singapuru probíhá velmi hladce, stačí jen jednou přestoupit. Changi Airport patří mezi jedno z nejlepších letišť na světě zaslouženě. Vše krásně značené a navíc jsem tam v čas a tak si dávám druhou snídani, abych utratil poslední singapurské dolary.

Vytisknu si palubní lístek, na odletové bráně si čtu, pohodový let. Jen je poznat, že letím s asijskou nízkonákladovkou.

V Kuala Lumpur pouze přebíhám na expresní vlak a už si to uháním na KL Sentral – takové hlavní nádraží.

Tím ale pohodovost dnešního dne končí. Značení chybí a tak dostat se z nádražní budovy mi trvá 55 minut. Ne, že by byla tak velká, ale zkouším různé východy, že dojdu na hostel pěšky (je to asi dva kilometry). Jenže všechny východy ústí na stanoviště taxíků a za nimi několikaproudové silnice.

Vracím se. Zkouším jiný východ. Stejný výsledek.

Po téměř hodině se mi daří sejít na ulici, na které se necítím úplně nejlíp a rychle prchám pryč. GPSku tady vytahovat nechci, tak zkusím směr doleva. Naštěstí ten správný. Jenže po 200 metrech chodník končí.

Již za pomoci mobilu nacházím stezku při řece. Ta vede až skoro tam, kam potřebuji, a začínám se radovat, protože batoh mne již lehce tíží.

Když v tom ale na stezce podivná skupinka mladistvých.

Beru si k srdci včerejší zprávu od maminky, abych na sebe dával pozor, a uhybám do uličky vlevo. Dostávám se opět k hlavní silnici a jdu při ní. Chodník kupodivu nekončí, jen na sjezdech žádné přechody nejsou a tak kroutíc hlavou přebíhám.

Chodník končí. Změna trasy.

Už mě to přestává bavit a vzhledem k tomu, že jsou čtyři odpoledne a já naposledy snídal za poslední dolary v Singapuru, mě zmáhá i únava.

Začíná pršet.

Bože.

Naštěstí jsem ale už u hostelu. Dostávám postel v temné místnosti 4×4 metry, kde jsou tři palandy, žádné okno, slabá žárovka a jediný přístup čerstvého vzduchu je skrze díru po světle. Wi-Fi neběží a teplá voda neteče.

Juchů. Jsem v Asii.

Jdu se najíst. Ukazuji na obrázek na stánku, zaplatím a dostávám něco jiného. Naštěstí to jde. Tipněte si ale, co jsou ty barevné věci vpravo.

Těšil jsem se na nějaké smažené ovoce, a ony to jsou slané krekry.

Nyní sedím v kavárničce a utěšuje se místní extra silnou kávou a džusem z citronové trávy.

Tak copak mě asi čeká zítra.