Sapa

Je tu první víkend (teda pondělí, Míša pracuje i v sobotu a neděli, takže víkend má pondělí až úterý) a tak hned potom, co Míša skončí ve škole, jedeme taxíkem  na autobusové nádraží.

Bus, který má jet ve 21:20 odjíždí již v devět, ale přesto stíháme ještě polévku Pho.

Před námi je pětihodinová cesta spacím autobusem do města Lao Cai v horách u hranice s Čínou.

Po hodině a půl máme za sebou jen 70 km a jsme u Hanoje. Hanoj je ale přesně opačným směrem, než potřebujeme jet…

Po 20 minutách na místě si řidič dokontroloval svůj Facebook a najíždíme na dálnici.

Do Lao Cai dorazíme s půlhodinovým zpožděním. Jsou tři ráno a tak jen ulovíme taxík a dojedeme do hotelu. Ten je boží, protože po pár dnech zase spíme na matraci. Na ubytování v Thai Nguyen totiž máme jen takový rákosový rošt, na kterém běžně spí Vietnamci.

Ráno posnídáme Bun Cha a malým autobusem pokračujeme do horského střediska Sapa. Je to jen 30 km, ale během nich stihneme nastoupat 1 100 výškových metrů.

Půjčujeme motorky a vyrážíme. Hned za Sapou se nám odkrývá úchvatný pohled na ohromné údolí.

Fotíme se a s námi i další Vietnamci. Místní domorodkyně v kroji se na nás nenávistně dívá, páč se turisti mají mají fotit s ní, aby si jim pak mohla říci o dolary. Místo toho ale stojí Vietnamci frontu na fotku s dvěma mladými bělochy.

Radši pokračujeme dál.

Po chvilce, když se opět kocháme výhledem a fotíme, nám kluk s batohem nabídne, že nás vyfotí. Zapózujeme, poděkujeme a nabídneme mu, že ho popovezem. Je to Rumun, co studuje v Londýně a nyní je na cestě po JV Asii. Diví se, jak jsme si dokázali půjčit motorky a že ještě nemáme zařízené ubytování na večer. Asi cestuje poprvé, či co.

Po pár kilometrech ho vysazujeme a stavíme se v kavárně. V meníčku mají zajímavé položky, třeba víno z vodky.

Bohužel řídíme a tak brčkem vycucneme jen ovocný shake a kocháme se výhledem.

Dál sjíždíme údolím, fotíme a kličkujeme mezi krávami.

Již se stmívá a koukáme po ubytování. Najednou se na kopečku před námi objeví parádní chatrče, zastavujeme, ptáme se na cenu. Prý nejlevvější pokoj za 175. To je super. Necelých 200 Kč za pokoj na úžasném místě, navíc je tam bazén. Libujeme si, jaká ubytko se nám podařilo najít.

Přicházíme na recepci a zjišťujeme, že cena nebyla 175 000 dongů (175 Kč), ale 175 dolarů (skoro 4 tis Kč). Podíváme se na sebe. Odcházíme.

Naštěstí před areálem opět narazíme na místní babičky, které se nám snažili prodat „ručně dělané“ suvenýry a u jedné si domlouváme homestay. Prostě nás vezme k sobě do chatrče, uvaří nám večeři a uloží do své postele.

No zážitek. Při dotazu na záchod nafasuji čelovku a jsem poslán na zídku za chatrčí. Výraz sprcha znamená velký  barel, do kterého se přeleje voda z hrnce nad ohněm, ve kterém se vaří krmení pro prasata.

Nad postelí je sice moskytiéra, ale je v ní velká díra. Doufáme jen, že všechny komáry dokáže zdlábnout ten 10 cm pavouk, co visí nad postelí. Atmosféru celé situace dokresluje polštář Hello Kitty.

Vstáváme v půl sedmé, posnídáme rýži s bambusem a rychle mizíme.

Pokračujeme ještě hlouběji do údolí a čistíme si zuby.

Po dvou hodinách neskutečných výhledů se obracíme a míříme zpět do Sapy.

Je to sice jen 22 km, ale stejně nám to zabere pět hodin. Silnice totiž moc kvalitní nejsou.

Zbývá nám trocha času a tak se podíváme na dva vodopády a pod lanovku na Fansipan, nejvyšší horu Indočíny.

Po skvělé večeři už jen autobusem zpět do Lao Cai a dalším autobusem, který vyjíždí s 50 minutovým zpožděním domů.

Jeden komentář u “Sapa

  1. Lenka

    Tam teď jsem se smála už i nahlas 😀

Komentáře jsou uzavřeny.