Věže Kuala Lumpur

Dnešní den byl ve znamení věží a vysokých budov.

Spím až do devíti, páč v noci dva spolubydlící hráli soutěž, kdo chrápáním setřese více omítky ze zdi.

Ke snídani si dám dva banány na Central marketu a vydávám se pěšky k paláci.

K tomu se dostávám překvapivě rychle. Je blíže, než jsem čekal. Naneštěstí se ho většina schovává za tribunou. Asi to souvisí s nějakými oslavami. Po celém městě visí Malajské vlajky.

Pokračuji dál. Po zastávce na kafe, záchod a vodu (ať žijí nákupní centra) obcházím kopec a snažím se dostat na Menara Kuala Lumpur. Jednu z deseti nejvyšších věží světa (asi 450 metrů).

Je to na kopečku, blíží se poledne a slunce pěkně pálí. Taky jsem jen několik set kilometrů od rovníku.

Nakonecse ale nahoru vyškrábu. Asistentovi je mně asi líto a tak mi pomůže koupit lístky. Zaplatím kartou a dává mi papír k podpisu. Ptám se, co to je. „Ále, to jen slibuješ, že ze shora nevyskočíš.“. Nutí mě podepsat a už čekám ve frontě na výtah.

Mezitím, co chladnu pod větráky, si podepsaný papír přečtu. Je tam skutečně, že jdu na vyhlídkovou plošinu a veškeré tam prováděné aktivity jsou na vlastní nebezpečí a že pokud si něco udělám, můžu si za to sám.

Říkám si, že bych si příště měl asi zjistit, na co jdu, než zaplatím vstupné.

Výtah mě vyváží do 300 metrů nad povrch. Kochám se a kochám.

 

 

Příjemný větřík suší zpocená záda.

Při čekání na fotku na prosklené výspě se asi pětiletý kluk ptá svého otce. „Jakto, že je tady kyslík, když jsme tak vysoko?“ Dostane se mu vysvětlení, že vysoko jsme, ale ne zase tolik.

Pozoruju dívky v šátcích, jak se na prosklenou podlahu bojí vstoupit a hrají při tom divadlo. Doufám jen, že až přijde řada na mě, nerozklepou se mi kolena.

Nerozklepaly.

Mám hlad a tak si dávám zmrzlinu. Ještě chvíli se rozhlížím, tentokrát již z klimatizovaného prostoru, pak sjíždím dolů a jdu rozžhavenými ulicemi k Petronas Twin Towers.

Mají tam i fontánu, ale s tou v Dubaji se nedá srovnat.

Jsou tři odpoledne a tak spěchám na ulici Jalan Alor, kde si dávám vynikající oběd a zasloužené pívo.

Vidím stánek s duriany – tropické ovoce se silnou vůní, kvůli které je zakázáno ho nosit do dopravních prostředků, vládních budov, hotelů atp. – a chci ho zkusit. Jdu k prodejci, ptám se, zda můžu ochutnat, on mi kus odloupne a dá do ruky. Říkám, kolik mám zaplatit a on jen mávne rukou. Ochutnávám tedy darovaný durian a zjišťuju, že to teda moc dobré není. Kousek sním, zbytek končí v koši za rohem.

Pak už jen na hostel a nyní sedím ve food courtu na Central Marketu, píši pohledy a cucám džus z čerstvých liči.

Zítra se vypravím na Batu Caves, tak snad bude jízda vlakem stát za to.